Den 12: Fistera – Muxia

Nádherný den, teplo a výhledy na moře. Vlastně za celou dobu nejhezčí trasa – ale to jsem čekala. Věděla jsem, že Camino vede hlavně vesničkami a s divočinou nemá moc společného. Tady tenhle úsek je místy dokonce úplně bez civilizace a nabízí výhledy na hory.

Stačí ale popojít kousek od moře a teplota okamžitě padá pod nulu. Na sobě mám tři nákrčníky a připadám si jak chodící cibule. Ale mráz v kombinaci se svítáním a oceánem kouzlí neskutečné scenérie. Dokonce i já dokážu vyfotit hezkou fotku místních sýpek – vypadají jako mini chaloupky na kuří nožce pro trpasličí ježibabu. Tři dny jsme se hádali, co to vlastně je a k čemu to slouží. Já tipovala psí boudu nebo vězení pro zlobivé děti.

Prostě daň za to, že jsem chtěla pohodovou vánoční trasu s ubytkem za babku. Vždycky je to něco za něco. Třeba Norsko – Lofoty. Nejkrásnější výhledy ever, jaké jsem kdy zažila. Pastva pro oči. Výhledový orgasmus. Bůh na tripu. Ale hiking? Naprosto nahovno. Cestou necestou, spíš necestou aneb „najdi si svůj trail sám“. Bažiny, močály, škrábání se nahoru a modlitba, aby ses nezabila cestou dolů. Pozor na každý krok. Mysl si tam fakt neodpočine – a to je přesně to, co na trecích často hledám.

Takže letos v dubnu Korea, bejby. Jen nudle, značená cesta, žádní medvědi, jídlo všude, ubytování všude, mírné podnebí a vítr ve vlasech. Vlastně jediné, čeho se trochu bojím, jsou Korejci.

Muxía je nádherná vesnička úplně na konci světa. Dá se sejít až k moři. Týna by se určitě vykoupala. Je tu i posvátná kaple.

Vstáváme hodně brzy, abychom stihly autobus do Santiaga. Jede s námi Španělka, která si místo Vánoc taky naordinovala pouť – prý poprvé. Fuj, to bych blila. Ona žije ve Španělsku a ve třiceti jde do Santiaga teprve teď. Nemají to tady mít povinné, jako muslimové pouť do Mekky?