Den 11: Santiago – Fistera

Včerejší večer jsem strávila hledáním supermarketu. Na mapě to vypadalo jako nákupní chrám o rozloze menšího města – tak kilometr a půl. S nadšením jsem vyrazila. Když jsem dorazila na místo, ukázalo se, že je to obří trh. 😄

Potřebovala jsem víno, olivy, sýr a bagetu. A místo toho bych si tam mohla koupit čerstvého tuňáka (ideálně od rána), zadní hovězí, krevety a úžasnou kořenovou zeleninu. Takže takový malý logistický fail...

Není supermercato jako supermercato.

„Koukám do mapy: hele, benzínka! …Do pěti minut mám všechno, co potřebuju.“

Na chodbě hostelu narazím na luxusní multiwellness křesílko. A chápu to – spousta lidí sem dorazí naprosto vyřízená.

A na co si vlastně hraju vždyť já taky. :-)) A ještě jsem se na námku rozeřvala, jako úplnej turista. To až povím Martě tak mi neuvěří.

Já se radši masíruju zevnitř – tak lenošku s výhodama oželím a připíjíme si na pokoji!

Máme ještě 4 dny do odletu. Santiago nestačí. Chci to dotáhnout až na konec světa. Doslova. Protože co je lepší než symbolické završení pouti? No jasně – moře, maják a místo, kde si můžeš spálit ponožky a boty – a fakt se to tam dělá….se nedivým, když jsou v Altrách nebo Hokách...ty se pálej.

Mý Salewy vydržý půlku kontinentu.

Jedeme, protože kdo by chtěl končit, když může jít ještě kousek dál.

Ptáte se, proč po deseti dnech smrdění, bolesti, umírání a zoufalství máte chuť jít dál?

No protože to leze pod kůži. Z 80 % to nenávidíte… a z těch zbylých 20 % jste na tom závislí.

A tak i když si každý den říkáte, že tohle už je fakt naposled, stejně si to chcete ještě kousíček prodloužit. Ještě jeden den, jeden kopec, jeden deštivý večer v promočeným spacáku. Protože s touhle bídou se prostě nechcete loučit tak brzo.

A tak jdete dál. Protože s tím vším už se vám nechce loučit. Přes všechny puchýře a promočené boty jste totiž přišli na to, že tahle bolest má zvláštní příchuť svobody. (teď mluvím spíše zase o PCT a dálkových trasách)

Nevím, jak moc se to projeví na kratších trasách, ale na těch delších se tomu říká post-trailová deprese. A název sedí dokonale. Je to totiž přesně to, co to je: po týdnech svobody v přírodě tě najednou někdo „zavře zpátky do klece“. Trail je jako svoboda a normální život je vězení. A pak přijde depka jak z učebnice.

Po návratu ze Stezky Českem to šlo z kopce. Jako fakt.

Tělo zvyklé na každodenní šlapání, vítr ve vlasech, spaní pod širákem a šumění lesa se najednou ocitlo zavřené mezi čtyřmi stěnami. A ztichlo. Jenže ticho bez stromů není klid. To je deprese jako kráva.

V noci jsem se převalovala jak lívanec na pánvi. Chyběl mi vzduch. Pamatuju si, že jsem musela mít otevřený okno nonstop – i kdyby venku zuřil hurikán. Chyběl mi ten svět ZA zdí.

Psychicky jsem šla do kopru, ale nikdo kolem to nechápal. “Nemáš bejt ráda, že jsi doma? Konečně!”

A samozřejmě: “Takovýhle výlety jsou k ničemu!”

“Bylo to těžký? Patří ti to! Máš sedět doma na prdeli, makat, nebo rodit!”

Zlatá samota pod širákem. Tam mě aspoň nikdo nesoudil za to, že večer čumím do stromu a poslouchám ticho.

A Rodiče? Totální bagatelizace. Jako by smutek po konci cesty byl nějaká rozmařilost. Jenže tělo bez endorfinů a duše bez cíle? To je recept na pěkný vnitřní kolaps.

Je to tak – kdo nezažil, nepochopí. A kdo na to nemá, ten to ani nezažije. Bude bagatelizovat i výstup na K2, jen aby se necítil méněcenný. Takoví prostě lidé jsou. Mně to došlo až po třicítce.

No takže už chápeme, proč se do Santiaga pokračuje dál k moři a od moře ještě dál – až na další „konec světa“ – Muxíu.

Jenže pěšky by to trvalo čtyři dny a to jsme už časově nedávaly. Takže jsme se k Fisterře přiblížily autobusem a na Muxíu dorazily pěšky – asi 35 km.

Béďa zhodnotil, že to byl nakonec ten nejhezčí úsek – a měl pravdu. Samá příroda, málo baráků.

No a z Muxie zase busem zpět do Santiaga a pak do Porta.

V Muxíi můžete sejít úplně dolů k moři a klidně se vykoupat. My jsme jen fascinovaně koukali, jak místní lovci v neoprénech loví slávky, a pak je rovnou degustují na útesech. Takový Michelin hvězdičkový fine dining po galicijsku.

Večeře? Nejdražší ve Španělsku vůbec. Ale sere pes! Platil Béda, takže klid na duši byl zajištěn.

Já si dala rybí kasulet, Béda si dal krávu. Spravedlnost byla zachována.

Spali jsme s nádherným výhledem na záliv a přístav. Romantika jak z katalogu. Jen ta postel byla na nic – malá, úzká a rozhodně nevhodná pro jakékoli olympijské disciplíny. Maximálně tak synchronizované převalování.

A ráno? Stížnost. Prý jsem mu v noci zase dýchla na ruku nebo co.