Den 8: Redondela - A Portela

Jo, měli pravdu. Všude mrtvo. Ani se nedivím – včera to bylo velkolepý, Španělé fakt umějí.

Zase mrzne. Mrzne mi nejen prdel, ale ani pivo se v tý ratejně nedá pít – a to je smutný.

Jo, byla jsem zase líná si vzít podvlíkačky – Béďa taky. A to mě těší. 😊

Sice jdeme trasu pro důchodce, ale v téhle zimě jim to fakt nezávidím. Doufám, že přes den trochu rozmrzneme. Největší zrada? Člověk zaleze do kavárny s vidinou tepla – a ono prd. Dvě teorie: buď tu v hospodách a barech zásadně netopí a místní jsou celoročně trénovaní na „nesvlíkat se“ (znám to z Japonska), anebo jsou na zimu tak nezvyklí, že jim do budov prostě zapomněli namontovat topení. I když se v kavárně nezahřejete, zahřeje vás pocit, že jste si konečně sedli…

V Calle přecházíme nádherný kamenný most – nejhezčí na celé trase. Protější vesničku právě osvěcuje vycházející slunce, všechno kolem vypadá kouzelně.

Já: Béďo, foť to!

Béďa: Vždyť už to fotíš ty.

Já: Já vím… ale ty děláš vždycky lepší fotky.

Béďa: No… to je vlastně pravda.

Béďa tvrdí, že fotí líp i mobilem, protože roky cvakal se zrcadlovkou. Prý má “oko”. Já si myslím, že jsem prostě lempl. Ať se snažím jak chci, vždycky někdo vyfotí totéž — ale líp.

Četla jsem odborné knihy, ladila kompozici, světlo… Nic. Stejně to vypadá, jako když to fotil losos s třesavkou. Doufám, že za trest budu v příštím životě majitelka iPhonu. Minimálně.

Naštěstí máme zásoby jídla… a rumu! Takže žádná panika. I když někde uvnitř mě pořád přebývá malá dušička, co si šeptá, že odpoledne ve městě snad už nějaká ta kavárna nebo restaurace otevřená bude.

A taky že jo! Dorážíme kolem jedné a vidíme místní korzovat ulicemi – a hurá, některé podniky už mají otevřeno. Neváháme ani vteřinu a bereme čáru do první kavárny, co doslova praská ve švech. Objednáváme pivo a dostáváme k němu i kus tortilly – bramborový koláč s vejci. Obrovská mňamka! Musím ho někdy zkusit uvařit doma.

Teď mě tak napadá... co třeba uspořádat španělsko-portugalský večer? Všechny oslním svými kulinářskými dovednostmi – přece jen, na bramborách s vajíčkem se toho moc zkazit nedá. A bude to u Marty. Protože u Marty je prostě nejlíp.

Na náměstí by mohli mít otevřený Burger King. Já vím – je to skoro zrada věhlasné španělské kuchyně, ale když žádná jiná restaurace otevřená není…

Tady se krásně projeví Béďova specialita – když může být hůř, určitě bude.

Ještě než vůbec dojdeme k Burger Kingu, zahlásí, že je určitě zavřený, a otočí se na patě, přesvědčený o své nehynoucí pravdě. Má to pořád. Taková jeho drobná úchylka. Jako mám já, že nešlapu na kanály.

„Nedám se! I když můj malý autista už odchází pryč , beru za kliku osudu… a hele! Burger King! Oáza v téhle tundře! Objednávám Double Triple kombo Beef kulturní zradu na talíři – jo, zní to jako smrt infarktem. V dáli vidím plakat zástup veganů, zlomených mým zvířecím sadismem.

A rovnou dva, por favor! Kdyby náhodou večer přišel hlad... a on přijde vždycky!“

Jako masakr 49 éček– jednoznačně nejdražší jídlo za celých 14 dní, a to to stejně nebylo jako pravý hamburger :-(.

Šlapeme dál. Mají tu moc hezký most a v dáli vidíme Vigo – vypadá to moc nádherně. Svítí slunce a fouká ledový vítr, ale neprší!

Jde se krásně.

Objednali jsme hostel, protože Béďa potřebuje mít jistotu – mně by to bylo fuk, klidně bych to vzala na punk.

Zajímavé, jak se role obrátily. Ještě před 8 lety bych byla ta, co chce mít rezervaci potvrzenou měsíc dopředu, ideálně s razítkem, e-mailem, fotkou pokoje a otiskem palce paní domácí. A teď?

Dálkové treky vás naučí pouštět kontrolu.

Hostel za 30 € pro oba. Obrovský barák, kde evidentně bydlí nějaký mládenec sám a pronajímá pokoj. Na žádost nám dovolí i vyprat, ale z důvodů známých jen jemu odmítá půjčit sušičku – prý máme sušit před krbem, což je mimochodem jediný zdroj tepla v tomhle zámku z knihy France Fafky.

Tak si dávám hodinový power bonding s krbem, překládám a otáčím oblečení jak bramboráky na pánvi, dokud mě to nepřestane bavit. Mezitím mě začínají atakovat místní kočky – přítulné, chlupaté, roztomilé… a taky alergenní. Škoda, že mě po každém kontaktu začíná dusit vlastní imunitní systém.

Mozek: Nesahej na ně, nebo ti zavřem kyslík!

Já: Ale ony jsou tak hebounký…

(Nakonec dobrý, jen ráno oči napuchlý jak angorák... to jak jsem si je asi o půlnoci promnula rukou.)

No spaní teda za všechny prachy – mrznul mi xicht jak v mrazáku! To se musí těm albergům nechat, tam aspoň topili. Tohle je už druhej hostel a podruhý kosa jak v ruským filmu. Holt v celý Galicii asi na zimu moc nehrajou…