Den 10: Pontecesures - Santiago de Compostela

Den D. Dneska se to stane. Dneska dojdeme do Santiaga.

Nikdy bych nečekala, že mě to tak dojme. Asi stárnu.

Celá trasa je lemovaná sloupky s počtem zbývajících kilometrů – někomu (například Béďovi) se to líbí, mně to naopak leze na nervy.

U patníku 10 km do cíle si natáčíme vtipné video.

„Hlavně se mě neptej na pocity!“

Sakra… jak mohl vědět, na co se ho chci zeptat?

Svačíme a couráme se – už je to jen kousek.

„Těsně před koncem mě fascinují náhle se objevující davy turistů. Ulička ke kostelu narvaná jak na Black Friday – co tady chcete, vy šampioni parkování u cíle? My jsme si to sem odtrpěly krok za krokem, tak koukejte mizet do svých penzionů. Díky a nashle!“

Přicházím na nádvoří před katedrálu. Místo triumfu hysterák. Ještě že mám sluneční brýle – kryjí červené oči a rozmazanou řasenku i realitu. Video o dojítí? Haha. Zapínám kameru, otevírám pusu – a nic. Jen ticho, nemůžu mluvit.

Můj „velkolepý moment“ se tak promění v beze(m)luvné video, které mluví za vše. Béda se tváří, že mě nezná. Správně tuší, že jakékoli slovo by ho stálo život.

Vzpomněla jsem si, kdy jsem se naposledy takhle rozbrečela s Béďou – bylo to ve Francii, v bývalém bauxitovém dole Carrières de Lumières, kde se na kamenných zdech promítaly obrazy slavných malířů a do toho hrála hudba, která ti prožene duši vývrtkou.

Stojím tam, dojatá, brečím jak želva a doufám, že si Béďa nevšimne, protože jestli jo, tak mi určitě řekne něco jako: „Co je?????“ Maskuju slzy jako ninja a nenápadně couvám do katedrály, zatímco Béďa hlídá batohy jako bodyguard s nasazenou poker face.

On si asi myslí, že jsem šla obdivovat gotickou architekturu. Ale ne – já se tam šla hlavně rozpadnout v soukromí.

V batohu nesu pár gramů navíc – přívěsek svatého Kryštofa od Marcelky Jandové, mojí „náhradní babičky“. Chodím za ní každou středu už deset let a ona se za mě každý den modlí. Prý to pomáhá. Tak ji to chci trochu oplatit…. – i když doma má Marcelka růženec posvěcenej samotným Páápežem, přívěsek z pouti je prý taky fajn.

Svěcená voda v chrličích trochu vyschla, tak se ji pokouším nabrat metodou „šplouchni a doufej“, náramkem škrábu po dně. Ještě tam něco bylo. Splněno. Koťátko dnes neumře.

Hysterák, co mě držel, konečně povolil. Jdeme se ubytovat. A hele – na schodech albergu potkáváme všechny známé: španělský štramák, tetovaný perníkář, korejský pár… a v ten moment se stane něco divného. Korejci mě OBJÍMAJÍ.

Prosím? Já myslela, že se v Koreji jen uklání?!

Zjevně jsou ve stavu duchovní euforie. Nebo se v rámci kulturní výměny přepnuli do španělského režimu = otlapkávání.

Nevím. Musím to zjistit.….v dubnu vám to povím :-))).