Den 6: Valença - O Porriño

Každej máme nějakou úchylku… někdo víc.

Moje obsedantně-kompulzivní porucha spočívá ve strachu šlápnout na kanál.

Šlápneš na kanál = umřeš, nebo někdo blízký, nebo bude minimálně pršet. Případně se probudíš jako volič Trumpa. To je asi nejhorší varianta.

Většinou to můj život nijak neovlivňuje. Vidím kanál, vyhnu se mu, jdu dál. Je to okej a nikdo to obvykle neřeší.

Bohužel… tady jste v zemi kanálů. Vlastně prakticky celý chodník je dlážděný kanály a vyhnout se jim je naprosto nemožný, pokud nechcete celou trasu předvádět něco jako Paul Atreides při pouštní chůzi.

No nic. Pravděpodobně až se vrátíme z Portugalska, umře hodně koťátek…

Ale mají to vymyšlený, to se jim musí nechat. Páč když tady v zimě zaprší, tak to fakt stojí za to. Náš přívalák je proti Portugalsku jako močení před operací prostaty. Musejí na to být připravení, aby jim to pravidelně nevyplavovalo baráky a pole, nezatopilo sklepy i silnice a neodneslo babičku i se psí boudou.

Všude vidíte vodní kanály, strouhy, viadukty, odvodnění. Ze zahrad, ze zdí, z ničeho nic najednou teče voda… prostě voda všude.

Překročením řeky v Tui jsme ve Španělsku. A je to fakt znát…

Jako nekecám – o poznání větší bordel.

Zastavujeme v první kavárně, kterou potkáváme, protože nám docela mrzne zadek. Razantně se ochladilo.

V kavárně si dáváme pivo, ale já vlastně vůbec nevím, kam si mám sednout. Jako stoly a židle tu mají, ale všude bordel. Fakt neskutečnej mrdník. Na stolech, na zemi, na baru pod barem, hajzlíky nekomentuju. Do toho furt někdo chodí, objednává si pití a jídlo – smažený kuře s hranolkama – a je tak deset. Asi jejich typická pozdní snídaně.

Každej si s tím jídlem sedne doprostřed toho bordelu, odstrčí předchozí nádobí a v naprostým klidu se nají, zbytky po sobě nechá na stole, někdy i pod stolem, a pak si dá šálek…

…no hovno šálek. Jsem detektiv! Oni to jen tak maskujou. Já jsem si totiž všimla, že jim do těch „šálků“ lejou buď víno, nebo portský 🙂.

Takže máme splněno – první španělskej zážitek stál za to. A ty hajzlíky beru jako bonus. Moje proroctví se splnilo: jsou to bordeláři.

Posílení pivem – hned je všechno lepší. A že zažijeme i kulturu… kdo by to byl čekal.

Sejdeme trochu z cesty, abychom si dali oběd někde ve městě ještě než dorazíme. Mám takovej pocit, že čím větší díra to bude, tím to bude lepší.

Paráda – objevila jsem zanedbanou čtyřku, ale k mýmu překvapení čisto. Jídelák napsanej z druhý strany autobusový jízdenky, ale sere pes. Google Lens si s tím poradí.

Dávám si fabadu – prej jejich guláš. Přinesou mi fazole s nasekaným bůčkem i s kostma a chorizem. Je to vynikající. Béďa to má snad ještě lepší – dušený hovězí se zeleninou. Luxus. Taky s kostma. Chudák nesnáší v jídle kosti:-). Proto už patnáct let nepeču kuře :-))).

Po obědě jdeme ještě dlouho přes nudný město. Ale pak – BUM – čeká nás úplně nejluxusnější albergue ever. Sendasur! Doporučuju všema deseti.

Palandy potažený prostěradlem, žádná nechutná klouzavá guma. Oddělený kóje s postelema, závěsy… a hlavně naprosto nadýchaná peřina. Už jen kvůli týhle nečekaný měkkosti z postele odmítám vylézt.

Večeřím v posteli. A čůrat nejdu! 😌